7 největších paradoxů v životě
ZDROJ : https://www.firstclass.cz/
Intro:
Když jsem byl malý, div jsem se nerozmáznul na kluzké podlaze. Těsně předtím, než temeno mojí hlavy břinklo o dlažbu, mě zachytila cizí ruka.
Šokovaný jsem očima jel od zápěstí přes paži a ramena až k identitě toho, kdo mě zachránil. A užasnul jsem. Byl to muž na invalidním vozíku. Měl neuvěřitelný postřeh. Větší než všichni lidé, kteří stáli kolem.
A ten muž povídá: „Chlapče, věř tomu nebo ne, ale přesně takhle jsem se zranil já ve svých deseti letech. Od té doby jsem na tomto křesle.“
Život se stal mým nejlepším učitelem. Ano, vybírá vysoké školné, ale učí mě jako žádný jiný kantor. Naučil mě zejména chápat mnohé paradoxy. Myslet duálně, jak tomu já říkám. Totiž vnímat život vždycky ještě z jedné stránky, když se nám zdá, že žádnou jinou nemá. (Celou metodiku vysvětluji v aktuálním vydání magazínu FC Duální myšlení – k sehnání pouze zde.)
Když se mi daří, učím se pokoře – jako bych už zítra neměl být úspěšný.
Když se mi nedaří, učím se trpělivosti – jako bych už zítra mohl být úspěšný.
Tímto způsobem jsem se naučil vnímat hodnotu všeho, dokud to mám, ne až poté, co to ztratím. Takto jsem pochopil hodnotu času, zdraví, příležitostí i přátel. Bohužel mnozí hodnotu toho, co mají, si uvědomí až ve chvíli, kdy o to přijdou. To je jeden z mnoha paradoxů života. Které mě zaujaly ještě?
1. paradox: Co nejlépe se postarat o sebe znamená co nejlépe se postarat o druhé
Tento paradox funguje oběma směry. Pokud ho čteme zleva doprava, čteme definici podnikání.
„Chci, aby lidé začali sledovat svůj zájem,“ řekl Václav Klaus v jednom ze svých nejtvrdších projevů v roce 1992. Tehdy chtěl, aby lidé s nastolením kapitalismu začali přemýšlet o tom, co druzí potřebují, protože pokud to budou schopni uspokojit, pak pomohou sami sobě a vydělají. Říkal tomu „svůj zájem“. Ačkoli to byl vlastně „zájem ostatních“.
Uvedený paradox je přitom nejen definicí výdělečného života, ale také antivýdělečného, charitativního života. Jestliže se totiž rádi věnujeme tomu, co si přejí druzí, současně se cítíme nejnaplněněji.
Čteme-li uvedený paradox opačně, tedy zprava doleva, čteme definici vyváženého vztahu. Vztah tvoří dva pilíře. Pokud se jeden pilíř zhroutí, zhroutí se celý vztah. Proto tím nejlepším, co můžeme udělat pro druhého, je postarat se v první řadě o sebe. Být spolehlivým pilířem. Ostatně o tom je kniha 250 zákonů lásky.
Začít u sebe. Sledovat svůj zájem. Protože tím nejlépe usnadníme život sobě i druhým.
2. paradox: Kdo se snaží poškozovat druhé, nejvíce poškozuje sám sebe
Drbání, pomlouvání, špinění. To vše jsou negativní činnosti. Aby člověk mohl jednat negativně, musí negativně myslet. Pozitivní mozek nemyslí destruktivně. Neboří, staví.
Prožíváme dobu jedovou. Klaus ji už v roce 1992 předvídal, když říkal: „Víte, co bude velký problém? Když můj soused začne mít víc peněz než já. Jak je to možné, když tomu tak nikdy nebylo? A víte, co bude ještě větší problém? Když ani pak nezačnu sledovat svůj zájem. Ale když budu sledovat dál jen jeho. Nebudu jednat ve svém zájmu, čímž se moje situace nezlepší. Zatímco on bude nadále sledovat svůj zájem a jeho situace se bude neustále zlepšovat. Nůžky mezi lidmi se tedy budou rozevírat.“
Petr Kellner, nejbohatší Čech, zásadně nekomentuje jakékoli spekulace. Ať jsou lživé, nebo pravdivé. On totiž ví, že spekulovat je možné donekonečna. Tak jako následně vyvracet spekulace. A kdo spekuluje, ten nejedná. A kdo nejedná, ten se neposouvá. Úspěšní lidé se téměř vůbec nezúčastňují negativních diskusí. Ne že by neobstáli, ale pro ně je to ztracený čas. Negativním jednáním by si nepomohli. A tak raději stejný čas věnují pozitivnímu jednání. Sledují svůj zájem, ne cizí drby.
Negativní lidé mají problém být úspěšní. Nemohou být. Protože neexistuje cesta, kudy by negativní myšlení mohlo vést dlouhodobě k pozitivním výsledkům. Když marníme čas něčím, co nám reálně nepomáhá, přicházíme o čas, ve kterém bychom se mohli věnovat tomu, co nám pomůže. A naopak: Když investujeme čas do pozitivních kroků, nebudeme stíhat dělat negativní. Úspěch je tedy víceméně pouze práce se správným nábojem v myšlení (plus/minus).
Kdo na druhé plive jedy, musí si uvědomit dva dopady:
1) Jedy v sobě nejprve musí vyrobit. Stává se tedy kotlem plným jedu. A to vůbec není příjemné. Negativní projevy proto vždycky hubí především toho, kdo je vyvolává. Závist je nejhloupější vlastnost ze všech, protože zabíjí toho, kdo závidí. Stejně tak žárlivost nebo nenávist.
2) Jedy jedněch paradoxně druhým pomáhají. Není náhodou, že nejpomlouvanější filmy (poslední dobou Troškovy) patří zároveň k nejnavštěvovanějším. Přemýšlejme, proč asi…
Proč na ty, na které bychom rádi zapomněli, zapomenout můžeme?
3. paradox: Vše, co jsme kdy ztratili, zůstává v nás
Platí to o všech ztrátách. Zanechávají v nás stopu, memento.
Čím více nás něco zranilo, tím hůře na to zapomínáme a tím lépe si to pamatujeme. Přes nejtěžší zážitky tak dostáváme nejlepší školu života.
Nejvíce nás bolí ztráty lidí, rozchody s partnery, které jsme dostatečně nedocenili. Tehdy nadáváme, jak je život nespravedlivý, ale právě v tom je jeho hlavní poselství: Donutit nás litovat tak moc, abychom už nikdy stejnou chybu neudělali.
Ztrácíme-li čas, zdraví, přátele, domácí mazlíčky, téměř vždycky si jejich plnou hodnotu uvědomíme, až když je ztratíme. Prožíváme výkyvy. Jsme lhostejní k někomu, jehož ztráta nás pak dostane na dno. Jak je to možné? Proč nám to život dělá? Protože příroda je založená na změnách. Den střídá noc, příliv střídá odliv, zrod střídá zánik. Změně nejsme schopni zabránit. Ale můžeme ji pochopit a využít ji. Naučit se plout s proudem. Dělá se to tak, že se naučíme dvě plavecká tempa. Jedno je pokora a druhé trpělivost.
Když se nám například ve vztahu mimořádně daří, nelétejme v oblacích. Člověk totiž neumí létat a při pokusu napodobit ptáky zažije pád. Važme si toho, co prožíváme, ale buďme pokorní. Ostražití, starostliví, akční.
A když se nám ve vztahu nedaří nebo žádný vztah dlouho nemáme, nepodléhejme úzkostem. Pochopit samotu a využít její nesporné výhody, tomuto umění jsem věnoval celou jednou třetinu knihy 250 zákonů lásky. Dává k úvaze mnohé další paradoxy vztahu. Například proč nejvíce litujeme odchodu těch, kteří nám nejvíce ublížili. Proč je chceme zpátky. Proč nejčastěji hledáme chybu v sobě tehdy, když jsme se žádné nedopustili. Ano, i kniha je svým způsobem o zvládnutí duálního myšlení.
4. paradox: Čím více toužíme po tom, aby nás jiní dobře ohodnotili, tím více sami sebe znehodnocujeme
Ve škole jsem býval ochromený strachem, jak mě učitel oznámkuje. V zaměstnání jsem se bál, zda budu pro svého zaměstnavatele dostatečný a zda mi vůbec dá na konci měsíce nějaké peníze. Zvykl jsem si na to, že se napřed musím někomu zavděčit. Byl to můj největší omyl.
Čím více jsem se druhým snažil dokázat, že stojím za jejich pochvalu, tím více jsem u nich klesal v ceně. Čím více jsem ohýbal záda, tím více mě druzí přestali vidět. Čím více mi záleželo na tom, co si o mě říkají druzí, tím horší názory na sebe jsem slyšel. Čím více jsem si přál, aby mě druzí respektovali, tím méně respektu jsem u nich měl. Čím více jsem se chtěl chovat podle zájmů druhých, tím více jsem ztrácel sám sebe. Všechno, co jsem měl. Nevratně. Svou jedinečnost.
Trvalo mi řadu let, než jsem tuhle hloupost ze školy vytlačil z hlavy. To, jaký jsem, vůbec nezáleží na názoru ostatních. Stejně tak to, co dokážu nebo kam to dotáhnu. Jiní se mohou pouze pokusit mě povzbudit nebo odradit. Pokusit, zdůrazňuji! To, jestli se jim to podaří, záleží pouze na mně. Nezapomeňte: Ani všechny oceány světa nedokážou potopit loď, dokud se voda nedostane dovnitř.
Dnem, kdy jsem si to uvědomil, nade mnou ostatní lidé ztratili moc. Přestali o mě rozhodovat. Stal jsem se znovu sám sebou. A ověřil jsem si, že bez ohledu na to, jak se mi lidé posmívají, mohu jít kupředu a udělat to, na čem mi nejvíce záleží, ať si o mě ostatní myslí, co chtějí.
Jestli Vás brzdí to, jak se o Vás ostatní vyjadřují, zamyslete se nad tím, PROČ to asi dělají. Proč jim nejste lhostejní. A pokud to nebudete schopni zformulovat, vzpomeňte si na to, co řekl Jan Rejžek ve filmu Fotograf. Je to nádherná pravda: „Průměrnost tady nikoho nes.re.“
5. paradox: Lítost je větší než strach
Úspěšní lidé si dobře uvědomují několik věcí:
1) Hodnotu času. Nevědí, kolik času jim přesně v životě zbývá, nicméně vědí, že s každou sekundou je ho o jednu sekundu méně.
2) Hodnotu znalostí. Nevědí, kolik jich v životě ještě budou potřebovat, ale vědí, že s každou znalostí jich budou mít o jednu více. A znalosti nikdy nejsou na škodu.
3) Hodnotu proher. S každou prohrou získáváme zkušenost, navíc každá prohra s odstupem času jasně ukazuje svůj smysl. A nejdůležitější jsou – další paradox – ty nejtěžší prohry. Protože přinášejí nejdůležitější lekce.
Neúspěšní lidé mají strach z času, znalostí, proher. Asi neposlouchali pohádky. Protože všichni moudří autoři nás učí nebát se a udělat krok, který cítíme jako povinnost. Jinak totiž přijde mnohem horší pocit než strach. Přijde lítost.
Jan Werich to vyjádřil náramně: „Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože možná až budeš chtít, tak už nebudeš moct.“ Lidé se obecně bojí změn. Kdo odejde ze zaměstnání, v sobě mnohdy objeví člověka, který je schopen vést vlastní byznys. Můj známý nadával na politiku. Vedlo se mu totiž špatně. „Buď jdi do politiky a změň to, nebo zavři ústa a soustřeď se na vlastní změnu,“ řekl jsem mu tehdy. Dnes je majitelem malé firmy, která ho pohodlně zajišťuje. Když ho chci poškádlit, řeknu: „Pojď, pobavíme se o politice.“ Jen se křižuje, protože na politiku přestal mít čas. Přestal řešit negativa. Začal bojovat o sebe. Pozitivně.
Je to stejné jako nasednout na sáňky a odrazit se ze svahu. Už nepomůže nadávání. Jen akce a reakce. Člověk se během jednoho sjezdu naučí starat sám o sebe. Ba dokonce si ty sáňky zamiluje.
Lidé, kteří nic nezkusili, se děsí, co hrozného by se případně mohlo stát. Ti, kteří zkusili, vědí, že žádná obava není větší než následná frustrace z promarněné příležitosti.
6. paradox: Kdykoli se snažíme odněkud utéct, stojíme na místě
Rhonda Byrne tomu ve své knize Tajemství říká Zákon přitažlivosti. Budiž. To, na co myslíme, se nám děje. Není to ovšem žádná esoterika, ale logika.
Nejsme-li schopni se oprostit od minulosti, žijeme v minulosti. Nejsme-li se schopni pohnout ze stavu, který nám nevyhovuje, zůstáváme v něm. Všechny problémy mají jedno řešení. Vnímat je pozitivně. Protože jen tak začneme hledat cestu ven. Jak, to popisuji v aktuálním vydání magazínu FC o duálním myšlení.
Máme jeden čas, jednu energii. Využít čas a energii můžeme jen jedním způsobem. Negativní využití nás nijak pozitivně neposune. Co ale znamená pozitivní využití?
Včera jsem psal o myšlení jako GPS navigaci. Máte v autě nebo mobilu navigaci? Pak zkuste najít funkci Chci odtud pryč. Není tam. Abyste se dostali z místa, ve kterém jste, musíte zadat adresu, na kterou chcete navigovat. Lukostřelci nijak nepomáhá vědět jen to, kde stojí, když neví, kde je terč.
Ano, změňme vnímání terče. Nesoustřeďme se do minulosti. Nesoustřeďme se tam, odkud chceme odejít. Vždycky odcházejme někam, ne odněkud. Jakmile si uvědomíme, kam chceme jít, myšlení přepne. Z výchozí pozice na cíl. Jen tak může hledat nejkratší cestu.
7. paradox: Nepředvídatelné útrapy jsou nejvíce posilující
Život je tvrdý učitel. Protože dává tvrdé rány. Nikdy ale nezáleží na tom, jak tvrdě nás srazí. Mnohem více záleží na tom, zda se bez ohledu na tvrdost sražení zvedneme a jdeme dál. Ba dokonce pak si uvědomíme, že čím tvrdší byla rána, tím odolnějšími jsme se stali – pokud jsme si z kolen stoupli opět na nohy.
Kdykoli procházíme těžkostmi a překážkami, kdykoli se nám zdá, jako když se všechno rozpadá, pamatujme, že je to pouze mezičas. Vždycky jsme schopni získat sílu a postavit se na nohy. Dříve nebo později pochopíme, proč nám to život udělal. Přestaneme mu nadávat. Začneme mu děkovat. Protože nás naučil zvedat se po ranách. Přebírat kontrolu nad svými emocemi, když se emoce snažily převzít kontrolu nad námi.
Duální myšlení je základem úspěchu člověka v jakékoli oblasti. Nevyžaduje lehký život. Ba naopak, nezáleží na tom, kolik překážek v životě máme. Protože se naučíme je chápat jako vyhlídkový bod. Z každé překážky, na kterou se vydrápeme, totiž dokážeme vidět život z nadhledu. Magazín si můžete objednat pouze zde, není v trafikách. Zaslání (poštovné) je už v ceně časopisu.
ZDROJ : https://www.firstclass.cz/
© Petr Casanova, foto: Thomas Leuthard
